hlava

Jan Kutálek
20.7.1917 – 28.5.1987

Narodil se v Praze v Nuslích, kde maminka vedla malou vyšívačskou dílnu. Jeho tatínek pocházel z jižní Moravy – tam přicházel Jan Kutálek během prázdnin do styku s lidovým uměním, které si zamiloval a bylo pro něj později bohatým zdrojem inspirace.
Ve 30. letech  studoval malbu u R. Vejrycha. Pak cestoval Rakouskem, prošel kus Jugoslavie a velkou část Itálie, často i pěšky. Z té doby zřejmě pocházejí jeho opakovaně se vracející náměty z antiky a komedie del arte. Po návratu sloužil dobrovolně celý rok u dragounů – koně měl rád a uměl na nich dobře jezdit.
Po válce studoval sochařství u Karla Pokorného na Akademii výtvarných umění, ale kámen mu jako materiál neučaroval. Na tradičních hrnčířských trzích v Praze  na Kampě ale  objevil hlínu, která mu   umožňovala  uplatnit současně  jeho cit  pro tvar, kresbu i barvu.
Svou inspiraci nacházel v lidové tvorbě, okouzlovala ho řemesla, cirkusy, jarmarky. Ovlivňovala ho literatura, historie, antika, slovanská mytologie, svět pohádek i moderní umění.
Hlína ho poslouchala  - svědčí o tom bohatost i technická náročnost tvarů. Také používání glazur dovedl k dokonalosti – uměl je nejen klást vedle sebe, ale i přes sebe, a vytvářel tak neobvyklé a zajímavé  barevné efekty.
Ovládat hlínu i glazury se přitom učil více méně sám, jen s pomocí zkušeností  starých mistrů hrnčířů a kamnářů. Škoda, že své zkušenosti nikomu nepředal – nikdy neměl žádného žáka. Učit někoho, to mu nešlo – jen s dětmi v keramickém kroužku si nějakou dobu docela rád „hrál“, když byl jeho syn ve školním věku.
Říkal, že má velké štěstí, že si při své práci může zároveň hrát. A hrál si nejen s hlínou a glazurami, ale i  s názvy svých figurek – vodníci se jmenovali Držpalec, Vasrštand, Fišpajtl nebo Vantrok, plivníci zase Spifajn, Matinoha, Držgroš nebo Tiradim.
Celý život obměňoval svá oblíbená témata a hledal další tvary a barevná souznění, až  na konci své dráhy  dospěl k prostému válcovitému tvaru s výraznými, charakteristickými detaily i glazurami.
Jeho umění je  srozumitelné  a jeho pohled na svět  je laskavý - snad proto je jeho tvorba  tak nadčasová. Letos totiž uplynulo už 90 let od narození a 20 let od jeho odchodu.

Asi se ptáte, proč o Janu Kutálkovi  píšu zrovna já, když moje profese je kumštu na hony vzdálená a dodnes hodnotím umělecké předměty stejně jako kterýkoli jiný laik : „to se mi nelíbí - líbí - moc líbí“ případně „tohle bych chtěla mít“. 
Stalo se ale , že jsem se do Kutálkovic rodiny přivdala. Nikdy jsem toho nelitovala - děda i babi , jak jsem si zvykla svému tchánovi a tchýni říkat, byli  totiž bytostně hodní a laskaví lidé. A dědovi panáci patřili téměř bez výjimky do kategorie poslední – totiž „líbí a chtěla bych je mít.“ Měla jsem tedy znova štěstí – nebyl problém je mít, ale vybrat si, pokud jsme nechtěli, aby náš byt vypadal jako depozitář. Řešili jsme to proto dlouhodobými a občas obměňovanými „zápůjčkami“. Časem se vyloupla skupinka keramických plastik , kterých bychom se jen velmi těžko vzdávali…
Nebyli jsme sami -  víme , že někteří, kteří se rozhodli „utéct“ , si přibalili do kufru rodinné fotky a „Kutálka“. A občas k dědovi přišel nešťastník, který se rozváděl a líčil, že ho žena připravila nejen o děti, ale i  o toho plivníka, co stál na skříni…Děti děda vrátit neuměl, ale plivníka? To nebyl problém.
Ale jak šel čas, postupně ubývalo členů rodiny i známých, takže vzpomínání při letošním dvojnásobném jubileu zbylo na mě. Teď po letech už to tolik nebolí…
Proto ode mne nečekejte nějaké kunsthistorické rozbory či úvahy. Ale mohu vám nabídnout  pár našich  vzpomínek a hrst textů těch, kteří prošli dědovým atelierem. Snad se mi podaří aspoň trochu oživit obraz člověka, který vytvořil dílo, s nímž se můžete seznámit v obrazové části této publikace.

U Kutálků se slovo umění moc nenosilo -  mluvilo se o panácích , pajdulácích , talířích a kachlech. Také oslovení Mistře děda  snášel jen taktak. To spíše přijal občasné oslovení „pane mistr“, ze kterého  cítil  obyčejné lidské uznání.  Něžné, dobromyslné  oslovení „mistránku“ používal jen občas jeho syn, většinou v rozhovoru o  některých poněkud  oficiózních návštěvách atelieru.

A návštěv se tam vystřídalo požehnaně – přišli na chvilku a poseděli hodinku dvě. Někdy děda pro rodinu nebo kamarády upekl v keramické peci kachnu nebo jiné maso. Když dopálil panáky  a pec zchladla tak na  200 stupňů, strčil tam  pekáče a než teplota ještě trochu klesla, bylo hotovo. Na chválu odpovídal – Copak keramiku , tu už po těch letech přece musím umět, ale kachna, to je teprve ópus! A byla, dodnes na to mnozí vzpomínají.

Děda lidi potřeboval, povídal si s nimi rád, v rozhovorech nacházel často i nápady pro další práci. V atelieru bylo příjemně a byly dny, kdy si  návštěvy  podávaly dveře. Někdy ale bylo i příjemných návštěv příliš a  některá návštěva nebyla ani příjemná, ani zábavná. Děda pak býval večer unavený. Rodina  ho nabádala, aby ty návštěvy přece trochu  omezil. Odpovídal, že to nejde, že to prostě  patří k živnosti…

Občas se lidé ozvali i po letech  - jako někdejší studenti z ciziny,  kteří si nakonec odnesli jednoho plivníka jako dárek - neměli sice peníze, ale byli milí. A teď se vrátili , aby tehdejší laskavost oplatili. V praxi se tak ověřila dědova teorie – když se ráno na někoho usmějeme nebo ho pochválíme, on úsměv  předá  během dne několika dalším lidem a laskavost se postupně šíří jako lavina.

S postupujícím věkem  musel děda udělat  kompromis – jednu část týdne pracoval v  atelieru,  kam chodily návštěvy, druhou část se zavřel  v malé dílně, kterou si zařídil v přízemí domu, kde bydlel.

Jeho výstavy byly vždycky hodně navštěvované – zejména v sedmdesátých, osmdesátých letech  vždy byly jakousi oázou dobré nálady a pohody, dávaly zapomenout na šedou a často nepříjemnou realitu. Na každé výstavě se taky vždycky něco ztratilo – děda se ale smál a bral to spíš jako kompliment.

Zájem lidí i krásně graficky upravené a kvalitně vytištěné katalogy ( dárek kamaráda ze Švýcarska) ovšem budily i závist - poslední výstava  k sedmdesátinám (1987)  byla tedy

v  Kramářově galerii, dost daleko od centra, neměla příliš velkou publicitu a stála dědu hodně nervů. Přesto při zahájení praskala ve švech, takže  přitáhla zájem příslušníků VB z nedaleké služebny, kteří s úlevou zjistili, že nejde o demonstraci.

I na jiných výstavách  byla situace podobná – lidé se uvolněně usmívali, vzájemně se upozorňovali na některé figurky nebo detaily. Děti seděly na zemi a malovaly si podle panáků svoje vlastní obrázky. Věřím, že i v současné záplavě informací a veliké nabídce  akcí přinesou dědovy keramické postavy dnešním divákům a čtenářům dobrou náladu a trochu optimismu  podobně , jak o tom vydávají svědectví dosavadní knihy návštěv.
                                                                      

 

Dana Kutálková