hlava
Všechny tyto bytosti nám na chvíli dají zapomenout, že žijeme v dobách, kdy ať otočíme kterýmkoli knoflíkem či jakoukoli stránku, uvolníme stavidlo, jimź se na nás začne valit žluč, nenávist a násilí. Začne se na nás valit záplava slov, jako terorismus, boj, atentát, útok, demonstrace, konflikt, výjimečný stav, únos, vandalismus, oddíly, proces, masakr a další. Člověk neví, zda je svět úchylný či on sám nezralý, zda se má do toho vrhnout a zmnožit stávající násilí svým násilím a stávající urážky svými urážkami ,  či zda se  má spíš zbláznit  - což kdoví, jestli by někdo poznal – anebo zda má jít na půdu a vyhledat si trám o spolehlivé nosnosti.

Já osobně si myslím,že v takových okamžicích mu mají padnout oči nebo  myšlenky na něco, co vzešlo z rukou Jana Kutálka. Že má vstoupit do jeho světa, kde se,hle, vše zjasní a na zemi je rázem líp, než jak to líčí ti, kdo vyhrožují nebo slibují, že Zemi přiopraví. Svět Jana Kutálka je totiž obrazem jeho srdce, a takové nenosil každý. Ten svět je  zrcadlem jeho povahy a jeho víry v řetezovou reakci laskavosti. Jan Kutálek totiž věřil, že usměje-li se na někoho, ten někdo se obratem usměje na někoho jiného a ten opět na dalšího, tekže svět zhezkne a stane se obyvatelným. František  Nepil, 1987