hlava
Ateliér Jana Kutálka
On to vlastně nebyl ateliér. Jan to nazýval KUSTROVES. Znamenalo to KUtálkovo STROjní VElkoSochařství. Sochami byli čerti, vodníci, plivníci a vůbec panáci, jak se tomu v ateliéru říkalo. Ani jeden z nich se netvářil zle. Všichni vyvolávali smích nebo aspoň úsměv a všichni byli stvořeni proto, aby rozdávali radost.

Stejně tak to bylo v celém ateliéru. Lidí, kteří prošli Kutálkovým královstvím, byl nespočet. Jan je dělil do skupin. První byli „domácí“ – ti, kdo pomáhali u zrodu keramických zázraků. Domácí se obsluhovali sami, veškerý proviant jim byl k dispozici a při jejich pobytu v ateliéru Jan pracoval a tvořil. Ti ostatní byli „návštěvy“. Pokud přišli poprvé, byli provedeni, usazeni a pohoštěni. Návštěvy častější byly obslouženy bez exkurze. Ale všichni vlastně trochu zdržovali, protože když byla návštěva, nepracovalo se. Časem ale vznikl nový panák, který se některému návštěvníkovi podobal, takže Jan návštěvy vlastně trochu i potřeboval .

Já jsem patřil k „domácím“ a vypomáhal jsem, kde se dalo. Mým úkolem byly mechanické práce, opravy elektřiny, drobné retuše a údržba pecí. Jindy jsem zas obsluhoval hosty a dělal společnost. Vzpomínám na jedno odpoledne, kdy jsem se po čtvrté hodině stavil u Jana. Seděl tam známý spisovatel a povídal si s „Mistrem“. /Oslovení “Mistře“ Kutálek neměl rád/. Jan mě přivítal slovy: „Tak si tady povídejte a já si mohu ještě něco připravit.“

Na povídání s tím pánem nikdy nezapomenu. Když po hodině odešel, běžel jsem za Janem a nadšeně jsem mu vyprávěl, jakej je to báječnej a milej pán, ten spisovatel. Jan se na mě ale dlouze podíval a povídá mi: “Jenže on je tady milej od dvanácti hodin“. Lapidárně shrnout podstatu věci do jedné věty bylo další umění Jana Kutálka.

Pro sošku kočky si přišla velmi afektovaná dáma, která se v ateliéru netěšila přílišné oblibě. Její objednávka ještě chladla v peci, měl jsem ji vyndat a předat, jakmile to jen trochu půjde, aby dáma brzy odešla a dalo se zase pracovat. Ještě horkou kočku jsem přinesl a položil před paní na stůl. Dáma sepjala ručky a zajásala: „To je krásnej kocourek! To bude mít moje kočička radost.“ Nezapomenutelná věta tvůrce kočky zněla: „To si asi moc neužije, on je totiž teplej. Šáhněte si.“ Někdy mi připadalo, že jak domácí, tak návštěvy slouží k tomu, aby si z nich Jan dělal dobromyslnou legraci.

Pamatuji, když byl jednou návštěvou nějaký vysoce postavený soudruh a nabízel Janovi léčení v lázních v Sovětském svazu. Jan tvrdil, že byl v mnoha lázních a že s artrózou nejde nic dělat. Ten dotyčný ale prohlásil, že do těchto lázní jezdí i soudruh Brežněv /čímž bylo řečeno vše/. Jan se na chvíli zamyslel a prohlásil: „Víte, já vám mockrát děkuju, ale při mojí smůle bych přijel domů se stejně bolavýma nohama, ale měl bych srostlé obočí.“

Někdy Jan Kutálek prohnal i mě. Když totiž pec, která vypálila hliněnou krásu, vychládala, pekl v ní Jan všelijaké dobroty. Vždy ale jen maso, většinou na provensálském koření nebo husičku. Lahůdky pak nazýval opusy. Jednou mi zase zavolal, abych rychle přišel, že bude opus. Nesmírně jsem se těšil a záhy jsem se k mistrovi keramiky i vařečky dostavil. U stolku bylo již vzorně prostřeno a sám autor nesl něco na talíři. Bylo to ovšem kladivo,ale jen jeho horní část bez násady, zdeformovaná žárem. Bylo mi vysvětleno, že ho pan Štych zapomněl v peci a vypálil zároveň se sadou panáků. Šlo o ten nejpodivnější opus v historii ateliéru.

Pan Štych také patřil k domácím, protože v dílně pracoval. K těm, kdo měli klíč, ještě náležel dr. Krejčí, Kutálkův syn Honzík a já. Terčem většiny vtípků byli pan Štych a dr.Krejčí. Když přišla na návštěvu mladá dívenka, průvodcovství se většinou ujal statný sedmdesátník pan Štych. Vysvětloval, ukazoval, hlaholil a vemlouval se. Jan to poočku pozoroval a utrousil:“ Á, tvořivost pana Štycha s mírným přihlédnutím k dílu Jana Kutálka.“

Protože jsem dělal různé mechanické práce a opravy, byl jsem Janem titulován jako pan Božek nebo Hanuš. Pokud jsem něco opravil a fungovalo to, slyšel jsem uznalou větu: “Á, slepý mistr sáhl do stroje.“ Jestliže se ale něco nepovedlo, četl jsem na stole například vzkaz:“Milý pane Božku, trhněte si nožkú.“

Nejdelší přípravu si vyžádala lumpárna později nazvaná „akce almara“. Starou selskou malovanou skříň přinesl do ateliéru dr. Krejčí, akurátní nástupce pana Štycha. Byla trochu poškozena a on mě požádal, jestli bych neopravil kování a nezaretušoval odřená místa. Slíbil jsem, že to udělám, a dr. Krejčí tehdy odjel na zájezd do Japonska. V ateliéru jsme zůstali čtyři. Jan, jeho syn Honzík, almara a já. Dlouho jsme vymýšleli, co majiteli skříně tentokrát vyvedeme. Nakonec jsme vyřízli jsme ze sololitu tvar skříně (originálu nám bylo přece jen líto), Jan ho omaloval ve stylu i barevném ladění té selské almary, ale základními motivy byly hambaté postavy- dr. Krejčí byl totiž nadšeným nudistou. Honzík opatřil u rámaře ozdobné lišty (poté, co mu vysvětlil, proč nechce celý rám, ale jen delší odřezek, se ten dobrý muž do lumpárny nadšeně zapojil a nechtěl žádné peníze), a já opatrně připevnil celé dílo ke skříni. Ještě z jednoho metru nebylo zřejmé, že jde o kulisu, iluze restaurované skříně byla dokonalá. K dovršení všeho jsme instalovali ještě stojánky a tlustou šňůru jako v muzeu. Potom jsme už naaranžovali jen židli a stůl s lahví koňaku, protože Jan tvrdil, že to doktor, až se vrátí, bude nejspíš potřebovat. Samozřejmě měl pravdu. Když jsme se později ptali dr. Krejčího, co to s ním udělalo, když uzřel zničenou (jak se domníval) almaru, přiznal, že to s ním seklo na židli a musel se vzpamatovat koňakem.

Ten lumpáckej překryt almary jestě existuje. Bohužel nikdo z těch, kteří se na téhle akci (a dalších podobných) podíleli, již není mezi námi a já na ně stále myslím, jací to byli nezapomenutelní lidé.

Pavel Toman